Predmluva

Tento text jsem nasel na http://student.cvut.cz a i prestoze se s nim na 100% nestotoznuji, myslim, ze je minimalne vhodne ho vystavit. Mozna jako vystrahu pro ostatni (hlavne jeste nenastoupivsi) FELaky a mozna i pro mne samotnyho.

Vlastni text

Studuji FEL. Dlouho.

Ráno vstávám a chlapec z vedlejší postele sedí na přednášce. Druhý obyvatel pokoje spí a nechce být rušen. Mířím do umývárky, voda studí, nepřeháním to, zuby ne. Fousy nevadí. Potkávám kolegu z vedlejšího pokoje, úhybem hlavy pozdravím. Obléknu se, tričko z pondělí mírně čpí. Boty smrdí víc, k těm ovšem nečuchá nikdo a navíc maji proti tričku konstrukční výhodu - smrad zůstává nohou ucpán v botě.

Cestou na fakultu jde proti mně spolužák, začínal v 7,30 chudák. Zvednu ukazováček, abych naznačil spřízněnost. Neusmívá se, ani já se neusmívám. Několik týpků od vidění známých má stejný směr.

Před dveřmi učebny čeká skupinka mužů. Přichází cvičící muž, odemyká dveře. Starší muž něco mele, mladíci jsou v různém stupni aktivity. Mlčí. Brouzdají na webu. Spolužák přede mnou nemá dredy, jen mastné vlasy.

Po cvičení jdu do bufetu. Frontu tvoří několik mužů. Dávám si sladkou sekanou. Kluk vedle pojídá sušenky. Po chodbě prochází známý děda. Nikdo jej nezdraví. Výtah střídá postavy směřující k vyšším patrům. Samí hoši.

Kousek dál vidím bytost s dlouhou blonďatou hřívou. Otočí se a já hledím do tváře mladého muže.

V přízemí se rozhlíží zubatý muž a pátrá po ženách. Pokud nějakou uvidí, okamžitě se přidá a pokouší se ji získat. Nejsem jako on. Nechávám je na pokoji. Jenom čumím. Několik žen rychle prochází na FS.

V menze si sedám k dlouhému stolu. Pár mužů rozeznávám. Nikdy jsem s nimi nemluvil. Ani dnes. Muži snědli své porce a pociťují ještě hlad. Skupinky mužů odcházejí s poloprázdným žaludkem.

Mířím zpět na FEL. Hranatá budova se špinavými zdmi není daleko. Hliník zoxidoval pod jedovatým ovzduším Prahy. Modré obložení postupně chytá šedou barvu. Růžové dlaždičky na hranách si zachovaly vybledlost už od výrobce.

Cvičení odpoledne je stejné jako všechna ostatní. Jedno z tisíců cvičení, jeden z tisíců studentů, jeden z tisíců dnů gigantické fakulty.

Na přednášku se vykašlu. Magnetofon spustí a vypne se za hodinu a půl. Muž, který zůstal na FEL a změnil se ve stroj. Jeho skripta si koupím až před zkouškovým.

Na kolejích nikdo není. Kontroluji rozvrh. Lenoch má povinné cvičení a poctivec je na přednášce, což je příznivé pro můj záměr. Známá složka, známé fotky. Tohle bych zvládnul i poslepu. Někdy se musím obejít bez fotek. Nezamykám, nikdo tu nechodí. A pak si pustím hudbu. Právě jsem ukončil vrcholný esteticko-kulturní zážitek dne.

Kontroluji web. Oblíbené noviny nepřináší nic nového. Studentský server nabízí dva čerstvé komentáře, čtu je. Pošta nepřišla žádná. Na icq jsou známí, se kterými občas plkám. V kontaktlistu mám i lidi, se kterými jsem dlouho nekomunikoval a nemyslím si o nich nic moc.

Vlastním počítač s připojením na internet a také mobil. Moje komunikační prostředky jsou ohromující a být o 50 let dříve, stanu se králem planety. Dnes ne. V mžiku bych se dokázal spojit asi s 200 lidmi. Kdybych měl ovšem pocit, že o to stojí. Část z nich může být fyzicky i velmi daleko. Všichni jsou daleko. Velmi daleko.

Navečer se vrací spolubydliči. Sedíme u kompů. Monitorujeme svět, jehož se neúčastníme.

Chons